88 hodin očima jedné z Jan :o)

Na následujících řádcích naleznete část reportáže z Octoginty. Část proto, že se mi doposud nepodařilo zbytek dopsat a obávám se, že se mi to asi nikdy nepodaří (po roce se přeci jen hůře vzpomíná). Nicméně abych to nepsala jen sobě do šuplíku, rozhodla jsem se zveřejnit i takovýto polotovar. Mapuje naši cestu od začátku závodu do Stožce, kde začínala část B. Doufám, že tak jako mě, i zbytku janaTEAMu připomene spoustu krásných a i pár těch horších momentů, jež jsme spolu prožily........

Od konce Octoginty uplynul již více než týden a já se teprve teď dostávám sepsání našich pamětí (musíme přeci myslet na budoucí generace ;o)). Probděné hodiny jsou již dospané, puchýře zahojené, písničkami vyřvané hlasy jsou zpět, jen ten kotník se stále mermomocí připomíná (ale už jsem se nějak smířila s tím, že kromě kolene budu mít navždy chromý i kotník...). Vzpomínky na OGO jsou tak silné, že i po takovéto době si vše vybavuji do detailů. A z tepla postele s horkým čajem je to vzpomínání více než příjemné. Zvu Vás tedy na výlet proti proudu času.....

Už je to tady, už je to tady....den D, nebo spíše O, den na který se už několik měsíců těšíme....s těmito myšlenkami se ráno budím. Na budíku však není alespoň 12, jak jsem doufala, nýbrž před 8....nojono, prostě se nemůžu dočkat. Zabíjím den doděláváním našich triček, balením, tisknutím všeho potřebného a neustálým hypnotizováním ručiček na hodinách. Ty se konečně umoudřují, posunují dopředu a já můžu vyrazit k Čádě, u které máme předsraz, abychom hromadně dobalily. Už na Muzeu si říkám, že s tímhle batohem rozhodně 88 hodin nepřežiju a přemýslím, zda se raději zbavím mikiny navíc, či několika sušenek....hmmmm, dilema ;o)

19:00

Byt u Čádi je plný rozházených věcí, řešíme co máme a co nemáme, naposledy kontrolujeme podle seznamu věci. Dochází k rozhodnutí zanechat tu náhradní boty, jakožto i oblečení navíc (jak mi ta fleesovka v dalších dnech chybí!!!). OGO ještě ani nezačala a na nás už jde spaní....není čas na hrdinství, vaříme kafe. Šturmy (prý aby to neměla tak těžké ;o)) likviduje řízek, naše skoro jediné nesladké jídlo.  Pobíráme batožinu, jakožto i projektor, kameru a další věci, co máme dopravit na Hlavák a vyrážíme.

Čeká nás nejen 88 hodin téměř beze spánku a odpočinku, plných pochodování a plnění všemožných úkolů a luštění  šifer, ale jak hlavně doufáme také plných zábavy, zkušeností a bezva lidí kolem nás.

Expedice PPP (Příjemná Podzimní Procházka) ve složení J&J&J&J&J právě začíná......

21:00

Scházíme se s Páčkou před Hlavákem, oblékáme janí trička a šup na registraci. Nedá se přehlédnout. Všude okolo posedávají/polehávají skupinky lidí. To na našem top nádraží není až tak neobvyklé, jen snad že místo na novinách leží na alumatkách a kolem sebe výbavu, kterou by na Hlaváku zase až tak moc nevyužili :o). Vítáme se s Olajdou a dalšími, registrujeme se a kempujeme hned vedle orgo-stolečku. To a nejspíše i náš stejnokroj způsobuje, že se u nás v podstatě skoro každý tým zastavuje ve snaze zaregistrovat se.....

Než se stačíme rozkoukat a pozdravit se s kamarády z okolních týmů, už přicházejí první (po nich i druzí a další) fotografové a my si připadáme jako výkvět naší populární hudební scény. Po fotografech přichází první (v té době ještě netušíme že rozhodně ne poslední ;o)) nabídka panáka a bonbónů od Kapazabaky. Potkáváme také první ryze mužský tým a hned plánuje výměnu členů do spacáků....

21:59

Všichni již stojíme u tabule odjezdů, kde jsou údajně jediné funkční hodiny a čekáme až udeří desátá, abychom mohli otevřít úvodní obálku. 10-9-8-7......ozývá se hlasité odpočítávání alá Nový rok...3-2-1-OGO začíná!!!!!! Trháme obálku a rychle se rozdělujeme na dvě skupinky.....mě s Čáďou odjíždí asi za 20 minut vlak do Berouna, holky se vydávají obíhat indície po Praze (což my netušíme, neboť až do 1 hodiny spolu nesmíme komunikovat). Vmačkáváme se do již celkem plného vagónu a poprvé si vychutnáváme výhody ženského týmu: hned máme místo na sedačce :o). Cestou prý máme možnost zjistit lokaci setkání s druhou půlkou týmu. Hmmmm, koukáme, že přes pomalovaná okna toho není moc vidět, to bude asi oříšek. Po chvilce přichází Lucka a instaluje kameru.....takže se to asi nejspíše bude odehrávat uvnitř vagónu, oddechujeme si... A to už se objevuje Krum s ohromným magneťákem a sedá si k nám na klín.

 Čas je jako Uroboros. Čas je uplývající chvíle, zrnko písku v přesýpacích hodinách..... nese se mlčícím vagónem legenda. A za ní hned následuje výčet událostí z historie. Všechno radši zapisujeme, člověk nikdy neví. To je vše?, přemýšlíme poté, co Krum mizí za dveřmi. Asi ne, za zakrytými dveřmi se očividně ještě něco chystá. Že by průvodčí? Ale néééé, to jsou přece historické postavy a čísly a písmeny na sobě. Chvatně zapisujeme a přemýšlíme, kdo je kdo. Co s tím? Nejspíš musíme postavy přiřadit k postavám z audio nahrávky. To byl Žižka, viď?! Nebo, ne? To Ě je dost divné, podle mě, Děd?, není něco takového v mapě??? Jdu haluzit....Za chviličku už to máme, ještě že byl v rejstříku, na mapě je sakra maličký :o). Napadá mě, že v záchvatu luštění všichni hromadně přejedeme, ale Beroun je prý konečná.

 A už jsem tu! Naším úkolem je dojít do Hudlic a Nižboru. Probíhá debata mezi týmy, jestli je ve shodě s pravidly se dělit. Nikdo neví, tak docházíme k závěru, že asi jo. Kus cesty máme s Čáďou společnou, tak zvesela vyrážíme. Dumáme, co asi tak dělá druhá půlka Jan a jestlipak budou vědět, že mají dorazit na Děd. A hle, má cesta se zde odděluje. Rozcestník ukazuje Hudlice 10,5 km, no tě pic! Políbení na cestu, ubezpečení, že si budeme volat a vyrážíme každá svou cestou. Po chvilce stoupání, kdy mám nohy po kotníky v bahně se potkáváme s několika dalšími členy ostatních týmů. Libujeme si, jakou pěknou cestu nám to orgové vybrali ;o). V lesní části trošku bloudíme, stromy se značkami někdo očividně vykácel. Nakonec ale úspěšně docházíme k rozcestí pod Dědem. Riskneme to?, navrhuje Milan. Vzhledem k počtu kilometrů před námi se rozhodujeme, že určitě a ukrýváme batohy v lese. No a hned se jde mnohem lépe!!!

‘Ogo, ogo, ogo‘, zní mi neustále v uších a ne a ne se toho zbavit. Průběžně na střídačku voláme těm, co šli do Nižboru, takže už brzy víme, kdo s kým jde a stačí zavolat jednomu člověku. No procházka je to krásná, zem se začíná pokrývat zmrzlou krustou....ale ty Hudlice by tu už přeci sakra někde měli být, ne? No ještě dlouho nebyly. Ale nakonec jsme přece jen došli ke kostelu, kde už na nás čekal Vojta, dal nám pár papírků a jde se zpět. Mezitím už padla jedna hodina, všichni zuřivě voláme skupinám B. Dovídám se, že holky už jsou v Berouně, míří na Děd a dokonce tuší, co nás tam čeká! Cesta zpátky je nekonečná, pořád si voláme a blížíme se pomalu k Dědu. Když už to vypadá, že snad nikdy nedorazíme, jsme opět na rozcestí, bereme batohy, loučíme se a vyrážíme už každý sám.

Po chvilce hledání u rozhledny vidím holky. Překotně si vyprávíme, co se stalo od chvíle rozdělení na nádraží. Ukazuji jim, co jsem donesla z Hudlic a že netuším, k čemu je to dobré, ale to už ony naštěstí vědí z Prahy. Máme s Čáďou nakázáno si na chvíli odpočinout, což přijímáme s povděkem a zalézáme pod spacák, neb je sakra zima. Neděláme děti, děláme teplo, odpovídáme na zvědavé dotazy z okolí. Po čase  přicházejí holky, že mají okolí zmapováno. Je to pro nás trošku vysvobození, neb vzduch, co se nám vysrážel na vnitřku zadýchaného spacáku začíná lehce namrzat a nám je pekelná zima. Dělíme se na 3 skupinky, každá bere jednu barvu a jde se na věc. Obíháme (no obíháme zní dost nadneseně, spíše obcházíme) stanoviště, každou chvilku si voláme, kde že je kolo apod. Je to trošku haluz, když jde člověk podruhé na stejné místo, je přesvědčen, že je tam hladovějící a najednou se vyloupne oběšenec. No ale stačí opět telefonát dalším dvěma skupinkám a už víme, kam jít. To bude účet!!!! Tato hra je pro nás sympatická už tím, že postupně potkáváme spoustu známých tváří – Kuba, Míra (který od té doby získává přezdívku dýka), Julča apod. Tohle že je samolepka, asi nám dali něco jiného.....bojujeme hodnou chvíli s odlepením papírku, zmrzlé prsty nám moc nepomáhají. Nakonec se zadaří a čtverečky se nám pomalu zaplňují. Ajajaj, Lamy odcházejí, na našem papíře však po nás ještě pokukují prázdná políčka :o(. Nakonec získáváme i poslední symbol, lepíme ho do karty, odevzdáváme a balíme se k odchodu.....akorát hodinu po Lamách.

Cesta do části A může být kratší, či delší. Určitě bychom raději tu kratší, ale bohužel se nás nikdo neptá a do cesty nám staví dějepisný kvíz. Pojď na to, Šturmy, ukaž, co jsi se naučila na průvodcovské zkoušky ;o). Vyjde-li 4, jde se do Hudlic, pokud 6, čeká nás Nižbor. Ha, vychází nám 5 :o). Vylučovací metodou docházíme k řešení, že spíše by nám mohlo vyjít 4 než 6, navíc Hudlice jsou blíže, takže se dnes již podruhé vydávám do té malé vesničky. Už je světlo, takže konečně vidíme, kudy že vede turistická a nemusíme jít celou cestu po silnici jako prve. V Hudlicích u kostela potkáváme Kill team, řešíme další kvíz a proto, že je zima, zavrhujeme snídani i odpočinek a jde se dál. Svítá a je nádherné ráno. I když je nám při každém zastavení děsná zima, pořizujeme několik fotek. Uznáváme, že v normální situaci by člověk jen stěží šel v tuto denní dobu po jakési polňačce mezi neznámými vesnicemi.....kam se člověk podívá, všude bílá jinovatka  a do očí nám úporně svítí sluníčko, prostě si tuto část cesty vychutnáváme a vůbec neřešíme, že vůbec netušíme, zda vůbec jdeme správně.

 ‘Tyjo, dobrej trénink na OGO‘, hlásí co chvíli Šturmy :o). Docházíme postupně na další a další stanoviště, kde se vždy potkáváme s Kill teamem. Potřebovaly bychom odpočinek a snídani, ale díky zimě a strachu z toho, že ještě nejsme ani v první části jdeme radši dále. Aby cesta rychleji ubíhala, začínáme si prozpěvovat (s čímž v podstatě nepřestaneme až do konce OGO), mimo jiného vymýšlíme janaTEAM hymnu na melodii Byl jeden pán, ten kozla měl. Docházíme k poslední části kvízu-huráááá, část A začíná na Točníku, vzhůru na něj!!! Necháváme Kill team posnídat a jde se. Pod kopcem nás čeká rozhodnutí. Červená či žlutá? Kratší cesta do kopce, či delší oklikou? Chvíli zkoumáme mapu a docházíme k závěru, že tak prudké to není a volíme kratší, cca 3 kilometrovou cestu. Kdo tu mapu kreslil, nadáváme asi po půl hodině, kdy kopec stále nekončí. Po další hodině už vidíme Točník za každým pruhem mlhy. Stále nic. Ale vždyť tady už to přeci někde musí být!!! No zajímalo by mě, kolik to ve skutečnosti je, ale 3 km to rozhodně nejsou!!!!

Konečně vylézám na cestu a vidím Točník zahalený v mlžném oparu, prostě nádhera, čekáme na zbytek holek a jdeme pomalu k bráně. A hele, po červené přichází Kill team, netušily jsme, že jsou stále ještě za námi. Jdou nějak rychle. No tak pro jistotu trošku zrychlujeme. Oni též. Otáčím se dozadu a vidím Zbycha, jak nasazuje k běhu, tož neváhám a také se rozbíhám. Na nádvoří vbíháme společně a mě tak napadá, co blbnu, po celonočním pochodování :o). Zde se dozvídáme, že jsme dorazili jako třetí. Cože?? Nechce se mi tomu věřit, vždyť z Dědu jsme odcházely mezi posledními!!!! Tak ten kvíz jsme měly nakonec celý dobře, jinak bychom touto dobou byly teprve někde na cestě z Nižboru!! A Lamy tu ještě nebyli, přichází další informace, která nám zvedá náladu, kempíme na nádvoří a konečně snídáme. Už jsme tu dvě hodiny, informuje nás kolega z jiného týmu. Nemáme kam spěchat, usuzujeme a užíváme si zaslouženého odpočinku.

Asi bychom možná mohly začít plnit nějaké ty úkoly, od toho tu přeci jsme :o).....sice se nám moc nechce, ale nakonec vstáváme a jdeme  si prostudovat mapu s jejich rozmístěním. Z lenosti volíme nejprve ty, co jsou na Točníku. Tedy jdeme do studny poslouchat zvuky. Ze začátku celkem snadný úkol, časem přituhuje. To přece nemohou být koně!! Nic jiného nás nenapadá, tak je tam necháváme. Ukázek je tolik, že tak nějak nemáme sílu, poslouchat to celé znova a zkontrolovat si to, takže to jdeme rovnou odevzdat a zbytek dáme na podruhé. Nojono, uplně správně to není, jde se opět poslouchat. Nakonec to někdo dootipovává a odevzdáváme finální výsledek. U jednoho našeho typu je Sabča dosti pobavena, stojí tam totiž ‘komiksová mlátička’. Po chvilce smíchu nám prozrazuje, že to je nějaké reálné bojové umění, na čem propukáme ve smích my. No ale nakonec nám to uznává a my máme první splněný bod :o) Jde se na Architekty! Jsme odvedeny nahoru a přichází zavázání očí. Netuším, zda to způsobuje únava, či něco jiného, ale všem se nám okamžitě zvedá žaludek a začínáme se motat. Horší než ráno po noci v Blues sklepě!!!! Jsme odvedeny do nějaké místnosti, s tím že si máme najít vše potřebné. Bojuji s tím, že si připadám jak na horské dráze a s pocitek, že každou chvíli musím buď vypadnout nějakým hradním oknem, či nabořit do zdi. Po chvilce nacházíme části stanu a jde se stavět. Nestavím takový stan poprvé, takže přibližně tuším, kam jde která tyč. Nicméně stejně jednu nakonec navlékáme špatně. Tak znova. Už to skoro je!! Zbývá nám asi minuta. Šup to tam! Zvuk trhané látky nám prozrazuje, že něco asi není v pořádku. Po rozvázání očí zjišťujeme, že stan vypadá opravdu komicky, neb jsme celý jeden tunýlek roztrhly. Body jsou nám nakonec po domluvě s Óóó velkým Luďkem uznány (přeci jen za vadu materiálu a kvalitu TESCO výrobků neručíme ;o)).

 Tak které stanoviště jdeme dále zničit, vtipkujeme. Po domluvě beru GPS a vyrážím na Vertikálku, zatímco holky na Sokoban. Po dvou úspěšných úkolech mám moc dobrou náladu, prozpěvuji si, dolů z kopce běžím a zvesela zdravím přicházející týmy. Jejich odezvy většinou už tak veselé nejsou. Po chvilce v lese nacházím krásnou lanovou překážku a u ní stan s Vojtou a Káťou. Těším se nahoru. Ha, nějak se nemůžu pořádně přitáhnout, že bych byla taková lemra? NO nejspíš se prostě projevuje únava. No nic, loučím se s lanáčovcema a jdu zpět, pošlu sem Šturmy. Po návratu zjišťuji, že holky také nebyly úspěšné, tak jdeme na druhý pokus. Když to vypadá už  nadějně, děláme špatný posun a je to opět v háji. Morálka trošku klesá, chtělo by to zase nějaký úspěch.

Po chvilce váhání, kam teď, vyrážíme na Žebrák na Osm královen. Šturmy jde mezitím na Vertikálku, s tím, že za námi pak dorazí. Cesta na Žebrák je dosti z kopce, nechci vidět ten návrat. Procházející týmy nás vesele zdraví, ustaluje se pozdrav Ahoj Jano a naše jednohlasá odpověď Ahoj :o).Ve vesnici potkáváme malé potraviny, s pár drobnými, co nacházíme po kapsách si připadáme celkem komicky, když kupujeme nějaké pití a pak paní nabízíme zbytek peněz, s otázkou, co nám za to ještě může prodat :o) Žebrák před námi, kudy však na něj. Po chvilce obcházení nacházíme cestičku a šup na horu. Tam na nás už čeká Tibor a dává nám pravidla. Ha, tady půjde o šachy, ty já nehraji, říkám holkám. Postupně to samé slyším z dalších třech úst. To je ovšem špatné. Čekáme na Šturmy a doufáme. Tibor je docela pobaven, my také. Umíš šachy, ptáme se přicházející Šturmy. ‘Jasně, to je ta hra s kolečkama a křížkama, ne?‘, vtipkuje, ale nakonec  z ní vylézá, že tak nějak je umí. Lámeme jí tedy klacíky a necháváme pracovat. Po chvíli čase máme první část úkolu splněnou, jde se na tu dynamicko. Tibor nás vede k jakési studni, na jejímž dně musíme do desky s dírama ( ve které poznávám tu, kterou Náčelník řezal v lanáči) umístit ‘figurky’ přesně podle rozložení z první části. Jak na to? Svazujeme šátky. Pořád tam nedosáhneme. Honzík běží urvat nějaký klacek. Podává mi ho na hradby. Beru klacek a skáču dolu. Už po dopadu vím, že něco není v pořádku a že to rupnutí v kotníku asi není úplně normální. Ale čas běží, klekáme na kraj studny a postupně umísťujeme jednotlivé figurky. Za pomoci klacku a šátků to jde celkem dobře. Hlavně nespěchat a nepokazit to. Joooo, konečně to máme!!!

 Loučíme se s Tiborem a jde se zpátky na Točník. Cestou zpátky už kotník moc ignorovat nejde, došlápnout na něj nemůžu. Holky radí, abych zůstala na hradě a odpočinu si, ale na to jsem asi moc tvrdohlavá. Fačuji nohu, poprvé vytahuji hůlky, sezobávám Ibalgin(který si časem vysluhuje přezdívku růžové blaho) a jde se. Už na mostě uznávám, že to asi tak lehké nebude a dneska už asi prostě nikam nedojdu. Vysvětluji tedy holkám jak s navigací a pajdám zpět. Nálada na bodu mrazu. že já blbec jsem z té zídky musela zrovna skákat! Jestli kvůli tomu budu muset skončit, tak mě to bude dost mrzet. Ale přece to nemůžu vzdát, to prostě nejde!!! Na nádvoří sedím u ohně, popíjím gulášový čaj (na který budu v budoucnu ještě často vzpomínat ;o)), na sobě vše co mám a stejně pěkně promrzám, když se člověk nehýbe, je to krušné. Časem se ke mě přidává Terka od Lam, také nemůže moc chodit. Každou chvilku si volám s holkama, jak jsou na tom. Zámky se nezdařily, zkusí to prý znova a čichací pexeso ne a ne objevit. Začíná se stmívat a mě napadá, že sebou určitě nemají čelovku, Také že ne. Stanoviště jsou očividně dost daleko,holky se vracejí po více než dvou hodinách.

Zvažujeme co dál. Lidské chapadlo z počátku zavrhujeme, je moc daleko. Pak nám Luděk prozrazuje, že je to podle něj nejlepší stanoviště a že je tam Slávek, tak tedy měníme rozhodnutí a jdeme tam místo na stavbu. Holky radí, abych zůstala a šetřila nohu. Mě však dochází, že pokud nezvládnu toto, rozhodně nezvládnu přesun do části B a jdu to zkusit. Cesta je opravdu dlouhá, ale naštěstí je dobře vidět a po úspěšném pexesu jsme výborně naladěné na další úkol. Tak nějak počítáme s tím, že to prostě dáme, selhání se vylučuje :o). K mému pajdání se přidává i Čáďa s vazy v koleni, takže se krásně doplňujeme. V kotníku mi sice píchá při každém došlápnutí, ale nějak se jít dá, takže mi moje hrdost nedovoluje to vzdát (za čož jsem teď zpětně moc ráda). Po nějaké době zacházíme z cesty do lesa, tady už by to někde mělo být. Prodíráme se houštím a v dálce vidíme nějaké světlo. Zavrhujeme myšlenku na perníkovou chaloupku a lezení na strom ;o). Najednou se před námi zjevuje postava pohybující se ve vzduchu uprostřed čtyř stromů, jen lehce nasvícená světly z čelovek. Ne, nezdá se nám to, tam se opravdu někdo vznáší nad zemí. Celé to na člověka působí dosti magicky. Po chvilce zkoumání zjišťujeme o co tu jde a začínáme se těšit. Tým před námi dokončuje svůj úkol a řada je na nás. Jelikož je to pro nás poslední šance vsadit v části A žolíka, neváháme. Slávek nám s vážnou tváří sděluje, že nás teď musí ukázat, jak že se to jistí s tou gri-grinou. S úplně stejně vážnými tvářemi ho následujeme a necháváme se poučit :o). Podstatou úkolu je pohybovat s člověkem v úvazku pomocí 3 lan, jež vedou od něj ke stromům stojícím do trojúhelníku a splnit v časovém limitu 20 minut asi 6 úkolů. To snad pro instruktorky z lanáče nebude problém, říkáme si  a jdeme na to. Chviličku nám trvá ozkoušet si, kde dobrat a kde povolit pro nejlepší posun člověka. Minimálně pro tuto aktivitu jsme si určily jasné přezdívky, neboť pokřikovat na sebe Jano, dober by asi moc ovoce nepřineslo. čas běží, máme za sebou první, druhý, třetí.... úkol. Poznáváme lehký handicap ve fyzické síle týmu, ale zase je nás 5, takže 1 obíhá stromy a pomáhá při dobírání. Další úkol splněn, čas běží adrenalin stoupá. Dokonce se přistihnu, že i přes bolest v kotníku skáču, abych lépe dobrala. Poslední minuta, vykřikuje Slávek. To už ale máme autíčko bezpečně zaparkované v garáži, což byl poslední úkol. Hurááá. Výborná aktivita ještě zakončená úspěšných splněním a navrch dokonce žolík. Domlouváme si se Slávkem masáž pro vítěze a radostně se vydáváme zpět.

Na Točníku jsme za chvíli, žene nás radost z úspěchu a také únava a vidina alespoň krátkého spánku. Po příchodu na nádvoří zjišťujeme, že aktivity přímo na Točníku už mají čekací listinu a jsme rády, že jsme si je odbyly na začátku, když tu ještě moc týmů nebylo. Zahříváme se horkým čajem a pomalu odcházíme do jízdárny na zasloužený spánek.

Ouha! Po sepnutí spacáků zjišťujeme dosti nemilou věc. V pěti se tam nenasoukáme ani omylem. Při čekání na Cimrmany jsme to bohužel testovali s jedním jiným spacákem. Co teď. Honzík se rozhoduje, že než aby se mačkala uvnitř, radši se oblékne a bude spát na alumatce mimo. Ve čtyřech už se tam dá jakžtakž nacpat. Ale životní prostor tedy veškerý žádný, ležet musíme všechny na stejném boku. Alespoň sloužíme jako zábava pro ostatní týmy a někdo si nás dokonce fotí. V následujících dvou hodinách se snažíme o spánek, o němž však nemůže ani přes značnou únavu být řeč. Když se potřebuje otočit jedna, musíme se otočit všechny. A potřeba otáčet se je dost častá, neboť bok bolí na tvrdé podlaze pouze s alumatkou takřka hned. No ale alespoň nějaký malý odpočinek.

cca 2:00, sobota

Celé rozlámané se budíme v jízdárně, kde některé týmy stávají, některé jdou spát a jiné svačí. Rychle balíme a jdeme se nasnídat k ohni. Je celkem vtipné, říkat jídlu ve 2 v noci snídaně, ale tady se člověk moc neřídí časem. Po probuzení přichází přece na řadu snídaně a té době se říká ráno. My tomu zůstáváme věrné ;o). Po snídani ještě namazat kotník, utáhnout jak nejvíce to jde, násilím nacpat do boty, sezobnout Brufen a jde se na další úkol. Ocitáme se kdesi na hradě, je tu úžasná atmosféra, škoda že tu nejsme za trochu čerstvějšího stavu, určitě bychom si tu krásu vychutnaly ještě víc. Úkol není těžký, 4 hromádky po 31 kartách, stačí najít tu, co chybí a zapamatovat si ji. Máme hotovo a Luděk nám vysvětluje další postup. Dostáváme obálku s pokynem zatím nerozbalovat a musíme se rozdělit na 3 skupinky. A to už je každá skupinka odvážena se zavázanýma očima autem kdesi neznámo. 2 mapy a GPS stačí v pohodě k tomu, abychom se pak našly. Cesta autem je krušná, stejně jako u architektů se mi po zavázání očí děsně motá hlava a čekám, kdy řidiči nadělím dáreček ;o). A to už auto zastavuje a já se ocitám spolu se členy dalších 2 týmů kdesi u cesty. Ať jsi na  silnici vidět, radí mi Goli a mě po chvilce dochází, že mám sebou blikačku, připevňuji ji na batoh, a vyrážím směrem k ceduli s názvem vesnice zjistit kde že to vlastně jsem. Rejkovice. Loučím se s kolegou z jiného týmu a každý se vydáváme svou cestou. Volám J & J, které byly v posledním výsadku a mají u sebe šifru. Dovídám se potěšující zprávu, že šifru už vyluštily. Navigují mě, kam mam jít. Volám Šturmy, která má jen navigaci a podle své mapy popisuji jak se dostane na Kuchyňku, což je místo našeho společného setkání.

 Vydávám se na cestu, abych se sama nenudila, tak si prozpěvuji. Cestou kolem mě občas projede auto, které  identifikuji jako B-týmácké. Cesta není zrovna krátká, moc mě nebaví jít samotnou, už se těším až zase budeme s holkama společně. Procházím Jince a směřuji do lesa směrem ke Kuchyňce. Mezitím si pořád na střídačku voláme s ostatníma. Přeci jen, podle GPSky s nejde tak snadno jako podle mapy. Pomalu svítá. Po nějaké době zjišťuji, že jsem odbočila špatně a asi 2 km jsem  si zašla, co se dá dělat. Zpět na rozcestí, kde se potkávám s Kapazabakou sedící na lavičkách. Přidávám se společně svačíme. Když odcházejí, rozhodnu se zůstat a počkat na naší poslední skupinku, už nejsou daleko ode mě. I přes velkou zimu usínám vsedě, ale holky mě naštěstí budí, jinak bych asi brzy přimrzla ke dřevu :o).

Společně zdoláváme poslední kilometry a na ranním sluníčkem osvícené kuchyňce po chvilce nacházíme mezi sedícími skupinkami holky. Ukazují nám knížku s recepty podle Adama a Evy. Podle instrukcí z povolené nápovědy se snažíme luštit, napadá nás však asi 10 různých možností, všechny dost komplikované a vyžadující delší řešení. Koukáme i do hřbetu, kde nic nenacházíme, ale jak se později dovídáme, tam to bylo schované....tak nevím, asi jsme už slepé či co! Zima teda moc šifrování nepřeje, klepeme se jako ratlíci. Kapazabaka nás opět krmí bonbóny, Kouďas cosi kutí na vařiči, prý podle kuchařky :o). Potkáváme Michala, kterého zbytek Lam na čas opustil a rozhodujeme se pro trhnutí řešení. Stožec. No, panečku, to také není úplně blízko.

Rozrůstáme se na 6 členů, přece nenecháme Michala jít samotného a jde se. Cesta je dlouhá, delší, nekončící. Pajdáme s Čáďou a na střídačku pojídáme Brufen, kterému už z lásky přezdíváme růžové blaho. Čáďa začíná mít dost špatný odhad času, už po hodině se ptá, jestli už to byly 4 hodiny a může si vzít další :o). Cestou nám Michal vypráví historky z minulé OGO, dovídáme se, jak se vyspat i s báglem na zádech během 5 minut s tak....Dostáváme se na asfaltku a kolem nás projíždí první cyklista s číslem. A po něm další a další. Vyhlašujeme mezi sebou soutěž, že kdo první uvidí závodníka s číslem 88 vyhrává. Uvažujeme dokonce, zda bude ochoten zastavit a vyfotit se s námi. To je šifra, napadá po chvíli někoho z nás. Třeba bychom si měli ta čísla zapisovat :). Rodí se nám v hlavě další haluz....až projede kolem nás někdo z A-týmu, tak Ti budou mít na sobě tu šifru. Víš kolikrát by to za ten den museli projet, namítá Michal, neblbni, to by nedali :o)Sem tam nás někdo zdraví, sem tam pozdravíme někoho my. Hmmmm, musíme uznat, že cyklisti jsou fešáci.

Už po několikáté v průběhu OGO si říkáme, že už tam přeci musíme dávno být!!! Vytahujeme mapu a haluzíme. Haha, třeba nakonec půjdme až do Dobříše!! Ale neblbni :o). Když však dorážíme na Stožec, kde je začátek části B, s hrůzou zjišťujeme, že orgové měli stejný nápad a do Dobříše nás fakt poženou!!! Michal se jde opodál prospat do spacáku a čekat na zbytek Lam. My jdeme odpočívat a ‘obědvat’. Čas však neúprosně běží, nereaguje na naše prosby na chvíli se zastavit. Dobříš je odsud 10 km. V Dobříši nás čeká možnost vyspat se v teple. V Dobříši a jejím okolí jsou rozmístěna stanoviště s úkoly. Chvíli zkoumáme mapu a nakonec se rozhodujeme nejít přímou cestou do Dobříše, ale vzít dvě týmová stanoviště, která nejsou odtud až tak daleko, ale ke kterým bychom už z Dobříše asi nešly. Až tak velká zacházka to přeci nebude. Kdybychom však tehdy tušily, jak se mýlíme, tak bychom tam určitě nešly!! Ale byla to naše blbost, tak jsme si to ne odpykaly, ale doslova odchodily.

Vydáváme se po silnici směrem k Fragmentům řeči. Pro zlepšení nálady si opět začínáme zpívat.............